Co po člověku zůstane

I do mé mysli, tak jako do myslí nás všech, se občas pozve myšlenka na to, co jsem po sobě zanechal, co po sobě zanechávám a co po mně zůstane, až již nebudu. Věru to není vždy návštěva příjemná. Člověk má obyčejně život rád, má tolik plánů, a přece ví, že konec jeho bytí je každou hodinou blíž, aniž by věděl, kdy nastane.

Nuže: Co po tobě tedy zůstane?

Já tvrdím, že mnoho a ještě více, ať už je tvůj život jakýkoli. Čím jsi byl, než jsi začal být? Vajíčkem své matky, semenem svého otce. V nich byly části jejich matek a otců, pramatek a praotců. Pohonem celé této proměny byly rostliny a živočichové, kteří existovali dávno před tebou. Ti zase existovali díky biologickému materiálu jiných živočichů a rostlin dávno před nimi. Po narození jsi dále přijímal potravu z jiných živočichů a rostlin, abys mohl růst a vyvíjet se. Tak se i ty můžeš stát předkem svých potomků, umožnit jim žít a být jejich fyzickou součástí.

Já ale nemůžu, možná ani nechci mít děti.

Snad ti bude útěchou, že nemusíš nic. Přirozený řád věcí se o to postará. Tvé tělo se dříve či později navrátí zemi, vodě a vzduchu. Stane se potravou jiným organismům a součástí dalších proměn. Tak se staneš součástí tisíců věcí, stejně jako jsi z tisíců věcí vzešel. Toto bude tvé potomstvo.

Částí květiny, ke které jsem dnes přičichl, mohl být veliký král dávného království. Částí motýla, který kolem mě právě prolétl, mohl být kus žebráka z téhož království. Mohu vůbec říci, že jsem dnes tím samým, kým jsem byl před rokem, měsícem nebo jen jediným dnem? Vždyť každý den mi odumírají tisíce buněk, které vyloučím, a přijímám potravu z tisíců zdrojů, abych vytvořil buňky nové. Po mé smrti to bude pouze jiný žaludek, jiný kořen, který bude v této proměně pokračovat.

Ale to už nebudeš ty. Nebudeš dál žít a cítit.

Ne, nebude to pokračování mého vědomí tak, jak je znám dnes. Tuto ztrátu žádná proměna hmoty neodstraní. Ale kdo je ono „já“, jehož ztráty se obávám? Mohu strávit část života honbou za kariérou, další část meditacemi na vrcholcích hor a další bezstarostným touláním po světě. Pro člověka, který by mě po celý čas sledoval, jako bych žil třemi životy a mezi nimi dvakrát zemřel.

A nejsou moje vědomí a identita utvářeny lidmi a věcmi kolem mě? Nežije ve mně učitel, který mě naučil číst, i když je už po smrti? Obětavý čin hrdiny může inspirovat básníka k sepsání básně a skrze ni žít v dalších generacích lidí. Pohled na rozkvetlou louku při západu slunce mi může utkvět v paměti na roky, i když už mnoho zim pominulo a kvítí dávno zhynulo. Tak jako je moje vědomí utkáno z tisíců vlivů, působím i já svým životem a svou smrtí na tisíce dalších životů.

Já ale možná nejsem schopen zanechat po sobě něco výjimečného.

Potřebují člověk, rostliny nebo zvířata k životu jen věci výjimečné, vzácné a nevídané? Ba naopak. Potřebují vodu, slunce, vzduch a prostou potravu: věci nanejvýš obyčejné, a přece nepostradatelné. Právě obyčejnost pohání náš svět a vše v něm.

A kdo vůbec určí, co je výjimečné? Píseň, obraz či jiné umělecké dílo může jednoho člověka zasáhnout na místě, o jehož existenci jeho tvůrce neměl ani tušení, zatímco druhého nechá netečným.

Nemůžeme předvídat všechny budoucí dopady svých činů, natož očekávat, že zapůsobí na každého stejně. Kdo tedy rozsoudí, co je a není výjimečné, co je a není hodno stát se naším pozůstatkem? Z člověka nemusí zůstat nic výjimečného, aby z něj zůstalo mnoho. To obyčejné, co přijal a předal dál, může být stejně nepostradatelné jako voda, vzduch nebo světlo.